Jediné Janáčkovo dílo, jehož premiéra se uskutečnila v Praze a to 23.4.1920 v Národním divadle, nese název Výlety páně Broučkovy.  Operu napsal Janáček na vlastní libreto s řadou spolupracovníků - Josef Holý, Fedora Bartošová, Zikmund Janke, František Gellner, Karel Šípek, František Serafínský Procházka, Viktor Dyk a Jiří Mahen - podle satirických románů Svatopluka Čecha Pravý výlet pana Broučka do Měsíce a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století. Autor se zabýval operou v průběhu let 1908-1917.

 

V roce 1908 zemřel Svatopluk Čech. Byla to vážná událost v životě národa, odešel velký a lidem milovaný básník. Zvláštní kapitolu jeho tvorby tvoří společenské satiry, Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1888) a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století (1889). Obě tyto Čechovy prózy rychle získaly popularitu. Zobrazovaly české měšťáctví a směšnosti prázdného intelektuálství. Celých dvacet let však nikoho z českých skladatelů nenapadlo, že by se tato v národě populární četba mohla stát námětem opery. Čechovy satirické povídky jsou ovšem vším možným, jen ne lyrickou a poetickou předlohou pro zhudebnění. Je v nich řada motivů, jen ne rozvinutý motiv milostný, bez něhož se ve světové opeře neobešlo snad žádné dílo.

Je však zřejmé, co Janáčka upoutalo: postava pana domácího, pivního politika, který rozumí všemu a nezná nic, který je se svým úsudkem vždy hotov a jehož soudy jsou neměnné, který snad má ve svém salónu na zdi "ručně malovaný"akt nebo Hradčany, jinak však uměním a jiným podezřelým komediantstvím opovrhuje. Vedle tohoto pivního krále upoutal Janáčka v Čechově satiře zástup dalších směšných typů tehdejšího "vyššího"světa: exaltované a povrchní krasavice, které s uměním jen koketují; bohatí podnikatelé, kteří, nemajíce nadání k žádné umělecké disciplíně, uspokojují svou ctižádost tím, že se dávají malovat, modelovat a opěvovat jako vznešení mecenáši; básníci, kteří vyrábějí dlouhatánské slepence šroubovaných výrazů, jimž normální pozemšťan nerozumí. Janáček potkával podobné postavy právě tak, jako je potkával o dvacet let dříve Svatopluk Čech, a snad právě tato dimenze předlohy jej zaujala a podnítila k vytvoření opery na námět prvního z Broučkových výletů.

Kompozice postupovala pomalu, zejména proto, že bylo nutno svádět úporný zápas o dramatický tvar a jazyk libreta. Mezitím se však měnila politická situace, vypukla světová válka a zvlášť aktuální se stal druhý díl Čechovy satiry. Janáček se pustil do kompozice Broučkova výletu do 15. století. Kolik bylo tenkrát v českém národě Broučků a Čehonů, opatrníků, z nichž jedni říkali s Broučkem: "Zikmund, Nezikmund, mně je to jedno, ...mně nic neudělal", a jiná se chystali, aby - opět s Broučkem - nastavili dlaň k odměně za nejvýš pochybné "zásluhy". Tím ovšem Čechova a Janáčkova satira Výletů mířila nejen proti poměrům v c.k. Rakousku, ale poukazovala i na poměry v rodícím se Československu.

 

Osoby a obsazení premiéry:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1. díl, 1. dějství: Zazobaný pan domácí Matěj Brouček tráví rád večery ve Vikárce, ačkoliv se tu schází i společnost jemu nemilá, umělci. On na ně pro jejich nepraktičnost a oni na něho pro jeho měšťáctví se dívají svrchu, jako ten měsíc, který zvláště dnes nachmeleného pana Broučka divně vábí. Nemá dokonce ani oči pro Málinku, hezkou dceru sakristána, která by ráda zvábila jeho pozornost a potrápila tak žárlivostí svého milého, malíře Mazala, toho, který tak mizerně platí panu Broučkovi činži. Pan Brouček se zlobí na celý svět a se závistí se dívá na měsíc. Tam jsou lidé jistě šťastnější, tam jistě není malířů, ani bankrotů, zlodějů a daní. A měsíc, jakoby mu lichotila pochvala pana domácího, přitahuje jej k sobě. - Pan Brouček omámen hledí na podivuhodnou krajinu a zámek na muří nožce, i na člověka divně podobného Mazlovi, jenž se představuje jako slavný básník Hvězdomír Blankytný a vzletnými slovy kárá Broučka, "sprostý masitý žok"bez vyšších vzletů. Stejně se sráží pan Brouček s ostatními měsíčními krasoduchy, z nichž však kupodivu zbožňovaná Blankytného, éterická Ethera (nebo je to Málinka?) je Broučkovou hrubostí tak uchvácena, že ho unáší na svém Pegasu.

 

1. díl, 2. dějství: Vikárka se záhadně proměnila v chrám Všeuměny a hostinský v roli mecenáše Čaroskvoucího tu nehosti umělce pivem a uzenkami, ale vůní květů. Je za to zahrnován jejich lichocením, jako mecenáši vždy bývají. Pod jeho ochranu přivezla také Etherea pana Broučka a doporučuje ho přízni básníků. Nepochodí však; její otec, učenec Lunobor, chytí ji do motýlí síťky a Brouček sám je vydán opovržení umělců. Pana Broučka to nerozčiluje, jen nudí, a tak usíná do libého snu o vepřové se zelím, ideálu nad ideály básníků. A zatímco se oni sobě navzájem obdivují, co recitují o překot své výtvory, pan Brouček, sotva se probudí, sytí se k jejich úžasu uzenkami, které si z Vikárky odnesl. To už je nad síly umělců, padají do mdlob, ale brzy se znovu probudí k ještě vzrušenějšímu tvůrčímu šílenství - a to už je na pana Broučka příliš. Sedá na Pegasa a letí k Zemi. Tvrdý dopad ho omráčí. Probírá se, probírá, až zas vidí Vikárku, před níž se loučí usmíření milenci, Málinka a Mazal.

 

2. díl, 1. dějství: Z Vikárky není cesta tak jednoduchá, zvláště když nohy nejsou tak docela jisté. A tak se tentokrát pan Brouček k svému úžasu propadl podzemní chodbou do klenotnice krále Václava IV. a odtud se dostal na Staroměstské náměstí. Je mu to podivné, zná to tu, a přece zase ne, špatné dláždění, tma, louže - a lidé mluvící divnou češtinou, s nimiž se dostane do sporu, sotva promluví. Tvrdí mu, že je právě rok 1420 a že on, podivný cizák, je jistě špehéř Zikmundův. Pan Brouček brzy pochopí, jak se z nepříjemnosti vymotat, v tom už má cvik - a tak prohlásí, že je Čech dobrý, ale že se vrátil z daleka, až z turecké země, a proto že je tak divně ošacen a mateřštinu prý zapomněl. Tu se ho ujímá jeden z Pražanů, Domšík, podobný hostinskému z Vikárky - nebo snad Lunoborovi, pan Brouček to sám neví -, a vezme ho do svého domu, právě když se pražský lid připravuje k boji s antikristem.

 

2. díl, 2. dějství: V Domšíkově domě je útulno a panu Broučkovi by se tu velmi líbilo, kdyby na něm jen pořád nechtěli, aby za něco bojoval. Zatím se jen převlékne do zdejšího kroje; však dobře ví, že je vždycky nejlépe se přizpůsobit! Líbí se mu i domácí dcerka Kunka - a zase neví: není to Málinka nebo Etherea? I všichni ostatní jsou mu nějak povědomí z bývalého života, ale mluví nepochopitelně o hájení pravdy až do poslední kapky krve, o čistém zákonu božím, o sporech mezi názory táboritů a pražanů. Jen tak tak, že se pan Brouček včas ovládne a neprojeví docela své názory na takové přehnanosti. Když dojde k boji se Zikmundovými křižáky, dovede se včas vyhnout. - Proměna: Na Staroměstském náměstí děkují pražané Bohu za vítězství. A tu se smůla shrne na pana Broučka. Chlubí se sice hrdinskými činy, ale Kunčin milý, Petřík, všem hlásí, že toho antikrista viděl, jak volal na křižáky, že není pražan ani husita, a jak u nich žebronil o milost. Brouček je odsouzen k smrti, a nevěda kudy kam, prohlašuje se za syna budoucnosti, jenž nepatří do věku husitů. A všechen lid se zhnusen odvrací - za takové potomky by se poděkoval! Od smrti upálením v sudu zachrání pana Broučka jen jediný člověk: hostinský Würfl, jenž jej nalézá ve velkém sudu na dvoře Vikárky. A panu Broučkovi hned otrne a hrdě vypráví: S Žižkou jsem mluvil, křižáky mlátil, Prahu osvobozoval - ale neříkají to nikomu!