7.5.1889 sděluje Puccini svému nakladateli Ricordimu, že hodlá požádat Victoriena Sardoua o svolení ke zhudebnění Tosky. Ricordi již propůjčil práva na drama Albertu Franchettimu, přemluvil ho však, aby se jich vzdal a umožnil tak zhudebnění Puccinimu.

Premiéra v Teatro Constanzi v Římě se konala 14. ledna 1900 v obsazení:

Floria Tosca zpěvačka (soprán): Haricleé Darclée

Mario Cavaradossi malíř (tenor): Emilio De Marchi

Scarpia šéf policie (baryton): Eugenio Giraldoni

Cesare Angelotti (bas): Ruggero Galli

Dirigent Leopoldo Mugnone

Libreto napsali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa podle hry Victorien Sardoua, La Tosca, 1887.

 

Atmosféra před premiérou nebyla vůbec klidná, rozšířila se zpráva, že v divadle je časovaná bomba. Přesto se v nervózní atmosféře premiéra začala; kritici se chystali zaujmout přísné stanovisko a obecenstvo též nebylo příznivě nakloněné. Puccini údajně musel "zaplatit"za svoje úspěchy oper Manon a Bohéma.

 

Mezi diváky seděli ministři i senátoři, poslanci, hosté ze zahraničí i hudební skladatelé Mascagni a Cilea. Když malíř Cavaradossi dozpíval v 1. dějství svojí romanzi Recondita armonia, následoval bouřlivý potlesk, Pucciniho vyvolali na scénu a tenorista musel romanci opakovat. Tak se začal triumf opery Tosca, která se, jak hovoří historie, stala vlastně nejznámější a nejhranější Pucciniho operou.

 

 

 

 

 

 

 

 

Skladatel byl před římskou premiérou kritizován, poněvadž nechtěl své nejnovější dílo podstoupit Scale. Milán je pak až třetí italské divadlo, jež přichází na řadu, již předtím byla uvedena opera v Turíně 20.2.1900. Zde byly role obsazeny jako v původní římské premiéře a úspěch byl větší než v Římě. V Miláně již operu takové nadšení neprovázelo, i když jako dirigent se představil Arturo Toscanini. Verona a Janov jsou příští italská města, jež si zajišťují provedení nového mistrova díla.

 

První provedení této opery mimo Itálii se koná v Buenos Aires, avšak dosud největší triumf slaví Tosca v Londýně. 10. června 1900 odjíždí skladatel do Londýna, aby byl přítomen přijetí díla u tisku i publika, jaké tato opera dosud nezažila. Ještě v roce původní premiéry následují města Cařihrad, Rio de Janeiro a Madrid, v roce následujícím pak Lisabon, Mexico City, New York, Káhira, Oděsa. V roce 1902 se koná v Drážďanech první německé provedení v překladu Maxe Kalbecka.

 

Poprvé česky se opera hrála 21. listopadu 1903 v ND v Praze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Světové premiéry:

 

Giacomo Puccini (1858-1924) zhodnotil úspěšnou hru francouzského dramatika Victoriena Sardoua. Očarovalo ho její představení v Miláně, a to jistě i proto, že hlavní roli ztvárnila skvělá Sarah Bernhardtová. V přesvědčení zhudebnit tento námět podpořil Pucciniho i sám Verdi, tehdy již 80-letý. Puccini i do této své opery vložil vše, co bylo jeho krédem: divadlo musí vzbuzovat zájem, překvapovat a dojímat. Jeho hudba se nechává víc unášet citem než rozumem, hodnotí kritici. Jeho melodie jsou však právě tak přitažlivé, neboť Puccini trpěl se svými hrdinkami, měl rád duše, které jsou utvořené z nadějí i iluzí, které pociťují jiskřivou radost i bodavý žal...

 

1. dějství: Do kaple kostela sv. Ondřeje se vplíží Cesare Angelotti, muž, který byl vězněný za účast na italském osvobozeneckém spiknutí a nyní uprchl ze žaláře Andělského hradu. Stává se cílem pro šéfa policie Scarpia. V kostele v téže době maluje obraz Marie Magdaleny malíř Cavaradossi, v němž Angelotti poznává svého dávného přítele. V tom se domáhá vstupu do zamčeného chrámu malířova milenka, zpěvačka Tosca, je žárlivá, uslyšela hovor a přece nalézá svého milence samotného. Podezírá ho, že v chrámu ukryl jinou ženu, markýzu Attavanti, jejíž siluetu rozeznává v Cavaradossiho díle. Malíři se podaří Toscu přesvědčit o své lásce a ta odchází z chrámu. Angelotti se mezitím převlékl do ženských šatů, které mu jeho sestra ukryla v kapli, zapomene tam však vějíř a uprchne. Ale Scarpia vysledoval jeho stopu a vpadne do chrámu právě ve chvíli, kdy  se městem zvěstuje zpráva o porážce Napoleona a o vítězství rakouských vojsk. Nalezne v kostele Angelottiho šaty a podezírá Cavaradossiho, že uprchlíkovi pomáhal. Scarpia totiž miluje Toscu a začne proto spřádat své sítě. Vzbudí v Tosce žárlivost vějířem, který nalezl v kapli a po děkovné mši za vítězství zpívané Toscou ji nechává sledovat policií.

 

2. dějství: Scarpia zatýká Cavaradossiho, ten ovšem nepřiznává, kde se Angelotti ukrývá, i Tosca na jeho přání vše zatajuje. Scarpia dává na doslech Toscy Cavaradossiho mučit a ta slyší bolestné úpění svého milence. Aby zabránila dalšímu mučení, prozradí Angelottiho úkryt. Cavaradossi, ač k smrti ztýrán, vytýká Tosce její zradu. V té chvíli přichází zpráva, že pověst o vítězství Rakušanů byla lživá, a že zvítězilo vojsko francouzské, bojující i za osvobození Itálie. Cavaradossi se hrdě projeví jako revolucionář, a tím dává Scarpiovi možnost, aby ho, svého soka v lásce dal odsoudit k smrti. Angelottiho již Scarpia ale neodsoudí, protože ten si vzal život vida blížící se Scarpiovi biřice. Tosca se snaží dosáhnout změny v rozsudku nad Cavaradossim, prosbami ani penězmi však nic nezmůže. Scarpio žádá jen ji samu a Tosca se odhodlává k odvážnému pokusu. Předstírá, že je ochotna přijmout Scarpiův návrh, ale vyžaduje však od něho slib, že Cavaradossi bude osvobozen. Scarpio slíbí, že dá Cavaradossiho zastřelit jen jako, slepou patronou, a že dá Tosce i jejímu milenci možnost útěku. Skutečně dá takový příkaz a Tosca si jej jistá bezpečností Cavaradossiho, Scarpia poté přichází k Tosce, ale ta ho probodne a uprchne.

 

3. dějství: Na terase Andělského hradu se časně ráno chystá zastřelení Cavaradossiho. Toho před popravou vyhledá Tosca a doznává se ke své vraždě na Scarpiovi a  prozrazuje mu, že bude zastřelen jen zdánlivě a poté spolu  uprchnou. Cavaradossi proto odchází klidně na popravu a  klidně přihlíží i Tosca tomu, jak Cavaradossi po výstřelu padá. Teprve pak se zoufalá přesvědčí, že ji Scarpia oklamal. Ve chvíli, kdy v největším zoufalství klečí nad mrtvolou svého milence,  přichází stráž, aby ji zatkla pro vraždu Scarpia. V tu chvíli se Tosca odhodlaně vrhá s výšin Andělského hradu do hlubin.

 

 

 

 

 

LIBRETO