Původní premiéra opery Braniboři v Čechách se konala 5.1.1866 v Prozatímním divadle v Praze .

Libreto napsal Karel Sabina.

osoby:

Volfram Olbramovič, pražský starosta - František Hynek (bas)
Oldřich Rokycanský, rytíř - Petr Alois Doubravský (baryton)
Junoš, pražský občan - Jindřich Polák (tenor)
Jan Tausendmark, pražský občan - Josef Lev (baryton)
Warneman, braniborský setník - Jan Luvrik Lukeš (tenor)
Jíra - Arnost Grand (tenor)
Ludiše, dcera Volframova - Ferenczy (soprán)
Vlčenka, dcera Volframova - Josefina-Marie Schmidtová-Procházková (soprán)
Děčana, dcera Volframova - Marie Pisarovičová (alt)
Kmet - Josef Osipovič Paleček (bas)
Biřic - Josef Čapek (bas)
Rytíři, braniborské vojsko, venkované, pražský lid

 

10. února 1861 vypsal vlastenecky cítící a smýšlející hrabě Jan Harrach cenami dotovanou anonymní soutěž na dvě dvouaktové opery a k nim náležející české texty, jedné s námětem z historie českých zemí, druhé "obsahu veselého, vzatého z národního života českoslovanského". Motivace provolání, jímž Harrach zamýšlel povzbudit domácí tvorbu ke cti a slávě drahého českého národa, Smetanu plně zaujala. Libreto ke komické hře nebylo po ruce a Sabina přišel s nápadem vyjít z Tylovy povídky Braniboři v Čechách, která vyšla poprvé již v roce 1847.

 

Po dokončení Braniborů zadal Smetana svou první operu do soutěže. Konkurence byla velmi slabá, pouze dvě další díla, Horymírův skok J.N.Maýra a Poklad A.Pozděny. Poroto se přesto dlouho nemohla rozhodnout, především ji bylo pravděpodobně trapné nerespektovat Maýrovo postavení v čele opery Prozatímního dovadla.

Kapelník Maýr samozřejmě nespěchal s uvedením díla svého konkurenta, proto teprve na podzim 1865, po změně ředitele divadla ( Franze Liegerta vystřídal Franz Thomé), byl Smetana pozván, aby svou operu sám nastudoval.

V pátek 5. ledna 1866 sledovalo vyprodané hlediště představení s rostoucím napětím, zaujato dramatickým děním, neobyčejným zvukem orchestru, mohutnými sborovými scénami a výkony pěvců; dvojzpěv Ludiše a Junoše v 2. jednání musel být opakován. Nakonec připravili nadšení posluchači skladateli a dirigentovi ovace v českém divadle do té doby nepoznané.

 

Po premiéře Braniborů už nebylo možné déle odkládat rozhodnutí o výsledku Harrachovy soutěže. 25. března 1866 předložily komise hraběti společný návrh na udělení jediné z vyhlášených cen ve výši 600 zlatých Smetanově opeře, třebaže prý plně nevyhověla podmínce národního hudebního charakteru.

Část konzervativní kritiky se ovšem postavila proti skladatelským novotám, neboť - jak napsal Jan Neruda: "Ta hudba nemůže a nesmí za nic stát, za prvé: není tam nic do skoku, za druhé: je to hudba pokroku, za třetí: Smetana je demokrat a skoro z každé jeho árie se šklebí demokracie!"

 

Synopse:

Jako tragický stín leží nad Čechami smrt velkého krále Přemysla Otakara II. Králův synovec, braniborský markrabě Ota, zvaný Dlouhý, získal císařovým rozhodnutím na pět let správu české země. Mladičkého Otakarova syna Václava drží jako rukojmí, braniborské hordy drancují a hubí zem. Léta 1278-1281 patří k nejtěžším obdobím českých dějin.

 

1. jednání

Statek pražského starosty Volframa Olbramoviče, nedaleko od města, zůstal ušetřen drancování Braniborů. Rytíř Oldřich Rokycanský, Volframův přítel, vypráví o řádění Braniborů a vyzývá k ráznému zákroku.Volfram váhá, radí k rozvaze. Tu však přijíždí mladý měšťan Junoš se zprávou o vzbouření v Praze - braniborské oddíly přepadly město a králevice a jeho matku odvlekly.Volfram spěchá s přáteli Praze na pomoc. Jakmile však statek ztichl, připlíží se tajně jiný mladý Pražan, Tausendmark. Nezajímá ho, co se děje v pražských ulicích, nic mu není po Češích a Braniborech. Vábí ho krása Volframovy dcery Ludiše. Ta však nemá pro dvoření tohoto nápadníka pochopení. Co nemůže Tausendmark dostat po dobrém, chce získat po zlém: tlupa Braniborů zaútočí na nechráněný statek, zabíjí, drancuje. Tausendmark, který se dohodl s velitelem Braniborů Varnemanem, si odvádí jako zajatce Ludiši a její dvě sestry.

V pražských ulicích planou pochodně a v jejich záři se míhají stíny sbíhajících se davů. "Nejsme více chudina! Přišla naše hodina! Žebráků už v Praze není, jsme si rovni, chlap i pán!"Do čela lidového povstání se staví "poběhlík"(uprchlý nevolník) Jíra. Dochází ke střetnutí lidu s braniborským oddílem, který s sebou vleče zajaté Olbramovy dcery. Jíra se pokouší dívky osvobodit. Zdaří se mu to, v tom však zasáhne další tlupa Braniborů, odvede dívky a Tausendmark z pomsty obviňuje Jíru, že on je unesl z otcova statku. Jíra je veden k soudu.

 

2. jednání

Na obzoru vystupuje dým ze spálenišť. Venkovský lid prchá do lesů, odnáší skrovný majetek, odhání dobytek. Je to těžké loučení:"Kdož ví, zdali z nás kdo více uslzené zchladí líce v studánkách své otčiny?"Jako žaluplná litanie zní motlitba: "Pane, v prachu se kloníme. Odvrať od nás války hrůzy, sprosť nás nepřátelské lůzy!"Prchajícím nešťastníkům zastoupí cestu Varnemanův oddíl Braniborů. Zajaté Olbramovy dcery uvěznil Varneman v opuštěném stavení. Čeká na výkupné, posílá po starém vesničanovi zprávu pro primase Olbrama. Rozruch vzbudí příchod biřiců a hlasatele: "Cizincové v Čechách neusedlí i veškeré vojsko braniborské během tří dnů opustiti musí českou zemi."lid propukne v jásot.

Hlavní slovo před soudem má Tausendmark. Mladíkovi z bohaté rodiny Olbram plně důvěřuje, Jíra je za únos odsouzen k smrti. Junoš mu však zachrání život: přinese zprávu o tom, kdo je skutečným únoscem dívek. Statečný Junoš pak pronikne braniborskými strážemi a utěšuje Ludiši a její sestry: "Cokoli se bude díti, nad tebou chci bdíti!"

 

3. jednání

Tausendmark přišel k Varnemanovi s výkupným a za tři sta grošů získal zajatkyně pro sebe. Doufá, že bude moci odejít s braniborským oddílem pryč ze země. Varneman však opovrhuje vlastizrádcem a odmítá se vláčet s ním a třemi dívkami. Nezbývá tedy nic jiného než rychlý útěk. Okolí se však hemží pražským lidem, který přišel s Junošem a Jírou na pomoc. Navzdory temnotě noci se Jírovi podaří Tausendmarka zajmout a odevzdat spravedlnosti. Ludiše, Vlčenka a Děčana jsou vysvobozeny a primas Olbram děkuje Junošovi a Jírovi. Jíra je ospravedlněn a nabízí se mu možnost žít klidně na Olbramově statku. Braniboři odcházejí! Lid jásá: "Zas vrátí se dobří časové a zkvete české vlasti sláva. Ať žije pravda! Ať žijí vlastní ochráncové!"

 

 

LIBRETO