|
|
|
|
Narodil
se 22. prosince 1858 v severoitalské Lucce. Bezstarostné dětství
mu skončilo již v šesti letech, kdy mu zemřel otec. Jeho
hudební vlohy byly brzy tak výrazné, že to rozhodlo o
jeho studiu na Instituto musicale Pacini. Tam
se mu dostalo přísného a všestranného hudebního
vzdělání. A toho hned také prakticky
využívá. Hraje na varhany v chrámech a účinkuje
v kapelách. Zároveň začíná skládat - nejprve duchovni
hudbu. Jednoho dne dorazí za šest hodin pešky
do Pisy, aby byl svědkem provedení Verdiho
Aidy. Operou je
tak nadšen, že se rozhodne jít studovat na
konzervatoř do Milána. Udělá hravě zkoušku a
získává i stipendium. Zvláštní je, že sice
pochopil a obdivoval Richarda Wagnera, kupodivu však
neporozuměl Richardu
Straussovi, s nímž má leccos společného.
|
|
31.5.1884 |
|
v
milánském Teatro dal Verme měla premiéru Pucciniho
prvotina Le Villi |
|
21.4.1889 |
|
je
se smíšenými pocity přijata v milánské Scale opera Edgar |
|
1.2.1893 |
|
se konala v Teatro Regio v Turíně premiéra opery Manon
Lescaut |
|
1.2.1896 |
|
je
v Turíně uvedena původní premiéra opery La Boheme |
|
14.1.1900 |
|
vstupuje
v Římě na operní jeviště Tosca |
|
17.2.1904 |
|
první
provedení Madama
Butterfly v původní dvouaktové verzi v milánské
La Scale |
|
10.12.1910 |
|
původní
premiéra opery La fanciulla del West
v New Yorku |
|
27.3.1917 |
|
původní
premiéra opery La Rondine
v Monte Carlu |
|
14.12.1918 |
|
původní
premiéra triptychu Il Trittico
- Il tabarro, Suor Angelica a
Gianni Schicchi v New Yorku |
|
25.4.1926 |
|
se
v milánské La Scale koná po autorově smrti původní premiéra
opery Turandot |
|
Nejúspěšnější
Pucciniho opery měly za základ literární nebo dramatickou předlohu.
Pucciniho zájem o literární náměty jej nevedl jen k literatuře
francouzské, i když v ní hledal často. Jedenáct let se zabýval myšlenkou
na zhudebnění Hugova Chrámu matky Boží v Paříži, až se jí
vzdal. Uvažoval o dramatu Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda.
Když o ně začal vyjednávat, zjistil, že souhlas k zhudebnění už má
od autora Claude Debussy. Podobné to bylo s románem Emila Zoly Hříchy
abbého Moureta. Tady narazil podruhé v životě na konkurenci
francouzského skladatele Julese Masseneta, který zhudebnil Manon Lescaut
téměř ve stejné době jako Puccini. Přestože byl Puccini se svou
Manon úspěšnější, v případě Zolova románu se konkurence vzdal.
Uvažoval i o Balzacovi,
Alexandru Dumasovi starším, zajímal jej Gabrielle d´Annunzio, Tkalci Gerharta Hauptmanna.
Zamlouval se mu ale také Dickens, Tolstoj (uvažoval o Vzkříšení
nebo Anne Kareninové), Dostojevskij (libretista Luigi
Illica mu doporučoval Zápisky z mrtvého domu) i Maxim
Gorkij, který žil během první světové války na Capri. |
|
|
|
Puccini zemřel za
velkých bolestí 29.11.1924 v Bruselu. Dne 1.12. byla přenesena rakev -
zahalená do italské vlajky a pokrytá věnci z belgického a italského
panovnického královského domu - do kostela Sainte-Marie k smuteční mši.
Večer téhož dne pak ostatky převezli do Itálie. O dva dny později se
koná oficiální smuteční obřad. Pohřeb autora Butterfly, Bohémy i
Toscy se stal smuteční událostí pro celou Itálii. Nepřehlédnutelný
průvod šel za rakví od Scaly, kde se konala pompézní tryzna, při níž
dirigoval Toscanini smuteční pochod z Edgara,
ulicemi Milána na hlavní hřbitov Cimitiero monumentale. Čtyřicet vozů
vezlo věnce k Toscaniniho rodinné hrobce, kde byl Puccini uložen k dočasnému
odpočinku. Za dva roky nato byly jeho ostatky přemístěny do rodinného
sídla v Torre del Lago, kde v přízemí vily má své mauzoleum.
Slavný vynálezce T. A. Edison se kdysi ke sporu o Bohému vyjádřil
slovy: ”Lidé umírají a vlády se mění, ale zpěvy z Bohémy budou
žít stále." (A totéž platí ve stejné míre i o Manon, Tosce, i
Butterfly.)
|
|
|