Narodil se 22. prosince 1858 v severoitalské Lucce. Bezstarostné dětství mu skončilo již v šesti letech, kdy mu zemřel otec. Jeho hudební vlohy byly brzy tak výrazné, že to rozhodlo o jeho studiu na Instituto musicale Pacini. Tam se mu dostalo přísného a všestranného hudebního vzdělání. A toho hned také prakticky využívá. Hraje na varhany v chrámech a účinkuje v kapelách. Zároveň začíná skládat - nejprve duchovni hudbu. Jednoho dne dorazí za šest hodin pešky do Pisy, aby byl svědkem provedení Verdiho Aidy. Operou je tak nadšen, že se rozhodne jít studovat na konzervatoř do Milána. Udělá hravě zkoušku a získává i stipendium. Zvláštní je, že sice pochopil a obdivoval  Richarda Wagnera, kupodivu však neporozuměl Richardu Straussovi, s nímž má leccos společného.

31.5.1884

21.4.1889

1.2.1893

1.2.1896

14.1.1900

17.2.1904

10.12.1910

27.3.1917

14.12.1918

25.4.1926

Nejúspěšnější Pucciniho opery měly za základ literární nebo dramatickou předlohu. Pucciniho zájem o literární náměty jej nevedl jen k literatuře francouzské, i když v ní hledal často. Jedenáct let se zabýval myšlenkou na zhudebnění Hugova Chrámu matky Boží v Paříži, až se jí vzdal. Uvažoval o dramatu Maurice Maeterlincka Pelléas a Mélisanda. Když o ně začal vyjednávat, zjistil, že souhlas k zhudebnění už má od autora Claude Debussy. Podobné to bylo s románem Emila Zoly Hříchy abbého Moureta. Tady narazil podruhé v životě na konkurenci francouzského skladatele Julese Masseneta, který zhudebnil Manon Lescaut téměř ve stejné době jako Puccini. Přestože byl Puccini se svou Manon úspěšnější, v případě Zolova románu se konkurence vzdal. Uvažoval i o Balzacovi, Alexandru Dumasovi starším, zajímal jej Gabrielle d´Annunzio, Tkalci Gerharta Hauptmanna. Zamlouval se mu ale také Dickens, Tolstoj (uvažoval o Vzkříšení nebo Anne Kareninové), Dostojevskij (libretista Luigi Illica mu doporučoval Zápisky z mrtvého domu) i Maxim Gorkij, který žil během první světové války na Capri.

Puccini zemřel za velkých bolestí 29.11.1924 v Bruselu. Dne 1.12. byla přenesena rakev - zahalená do italské vlajky a pokrytá věnci z belgického a italského panovnického královského domu - do kostela Sainte-Marie k smuteční mši. Večer téhož dne pak ostatky převezli do Itálie. O dva dny později se koná oficiální smuteční obřad. Pohřeb autora Butterfly, Bohémy i Toscy se stal smuteční událostí pro celou Itálii. Nepřehlédnutelný průvod šel za rakví od Scaly, kde se konala pompézní tryzna, při níž dirigoval Toscanini smuteční pochod z Edgara, ulicemi Milána na hlavní hřbitov Cimitiero monumentale. Čtyřicet vozů vezlo věnce k Toscaniniho rodinné hrobce, kde byl Puccini uložen k dočasnému odpočinku. Za dva roky nato byly jeho ostatky přemístěny do rodinného sídla v Torre del Lago, kde v přízemí vily má své mauzoleum.
Slavný vynálezce T. A. Edison se kdysi ke sporu o Bohému vyjádřil slovy: ”Lidé umírají a vlády se mění, ale zpěvy z Bohémy budou žít stále." (A totéž platí ve stejné míre i o Manon, Tosce, i Butterfly.)